Původně napsáno v italštině, přeloženo OpenAI.
Náš příběh začal jedné teplé červencové noci.
Nainstaloval jsem si Slowly teprve nedávno, a protože jsem od nikoho nedostával odpovědi, už jsem se chystal aplikaci smazat. Ale toho dne jako by osud rozhodl, že nás spojí; skutečně, jako ve filmu, jen pár okamžiků před smazáním mi přišlo oznámení: byl to dopis od jisté Maryy_01.
Když jsem četl její slova, bylo to, jako by mluvila přímo k mé duši; velmi jsem se v nich viděl. Protože jsme oba vnímali hudbu jako lék pro duši, rozhodl jsem se ji lépe poznat prostřednictvím výměny playlistů s našimi oblíbenými písněmi. Den za dnem jsme se poznávali čím dál lépe; dospěli jsme do bodu, kdy jsme si natolik důvěřovali, že jsme si během pouhého týdne svěřili tajemství, která jsme nikdy nikomu neřekli. Zjistil jsem, že Mary ráda píše poezii, a rozhodla se, že mě nechá pár básní přečíst, přestože jsou velmi osobní a nikomu je neukazuje; také jsem zjistil, že Mary ráda maluje, a rozhodla se mi věnovat obraz, a protože já rád tvořím hudbu, rozhodl jsem se jí věnovat píseň.
Několik měsíců jsme si dál psali a naše krásné pouto se prohlubovalo, až natolik, že v době, kdy byla Mary na dovolené v Maroku, jsem se do ní zamiloval a rozhodl se jí vše přiznat. Bohužel se v tu chvíli Mary ještě necítila na vztah připravená. Proto jsme se rozhodli pokračovat v našem poutu tak, jak jsme to dělali doposud, a postupem času jsme přešli z dopisů na WhatsApp a začali si psát každý den až do pozdních nočních hodin.
Nastal den, kdy Mary musela odjet zpět do Itálie, a protože musela čekat 10 hodin na letišti, navrhl jsem jí, že strávíme celou noc na Discordu, abych jí dělal společnost při poslechu hudby. Ta noc byla jedním z nejkrásnějších okamžiků, které jsem kdy s někým zažil. V následujících měsících jsme spolu dál mluvili každý den a společně sledovali filmy a seriály na Discordu. V určitém okamžiku jsme se rozhodli napsat si skutečné dopisy a poslat si je domů, abychom měli hmatatelnou vzpomínku na naše pouto, jehož symbolem byl právě dopis.
Jednou v noci, když jsme nemohli spát, mi Mary řekla: „Mám chuť na pizzu“ a já jí z legrace odpověděl: „Chceš, abych ti ji jednou přivezl?“. A ona pochybovačně řekla: „Určitě nepojedeš 40 minut jen proto, abys mi přivezl pizzu“. Faktem je, že o pár dní později jsme se poprvé setkali a já těch 40 minut cesty skutečně absolvoval. Když jsem ji poprvé uviděl, byl jsem oslněn její nesmírnou krásou, která odrážela její stejně krásnou duši. Ten den byl nádherný, protože to bylo, jako by se všechny ty měsíce psaní a budování našeho vztahu tímto setkáním zhmotnily. Od té chvíle jsme se začali vídat častěji: chodili jsme na sushi, na procházky, jedli spolu pizzu nebo prostě trávili dny poslechem hudby.
Čas běžel a my jsme si začali psát čím dál něžněji, dávali jsme si přezdívky jako „Stellina“ (Hvězdička) nebo „Pelatone“ (Plešoun – i když ve skutečnosti plešatý nejsem). Jednou večer, když jsme si povídali, přišla řeč na onen slavný srpnový dopis, ve kterém jsem se jí vyznal z lásky, a v tu chvíli mi Mary prozradila, že ve skutečnosti už v srpnu také něco cítila, ale bála se mi to říct. Tehdy jsem se jí přiznal, že jsem k ní nikdy nepřestal nic cítit, a rozhodl se jí znovu vyznat své city. Tentokrát jsem však nedostal odmítnutí; Mary mi přiznala, že ke mně něco cítí, ale ještě není připravená říct „Miluji tě“. V tu chvíli jsem se cítil v sedmém nebi, protože i když jsem z jejích slov a gest už pochopil, že něco cítí, číst to mělo úplně jiný účinek.
Od toho večera se náš způsob mluvení úplně změnil, protože už jsem se necítil omezován a hlavně jsem už nemusel skrývat své city (i když bylo nad slunce jasné, že jsem po uši zamilovaný). Pak přišla silvestrovská noc, kdy byly city nás obou tak silné, že už jsme si je nemohli nechat pro sebe. A skutečně, s úderem půlnoci jsme si řekli „Miluji tě“ a políbili se za doprovodu přicházejícího nového roku.
Než tento příběh uzavřeme, rádi bychom tu nechali náš osobní vzkaz:
Arko:
Ještě před 6 měsíci jsem si nemyslel, že se mi podaří potkat tak výjimečnou dívku, jako je Mary.
Pokaždé, když pomyslím na den, kdy jsem ji poznal, vidím ji jako „hvězdičku spadlou z nebe, která se uchýlila do mých dlaní a změnila mi život“.
Pro mě je skutečně jedinečná, nikdy jsem nepoznal nikoho s tak velkým a čistým srdcem, jako má ona. Den za dnem a dopis za dopisem jsem se zamilovával čím dál víc,
protože byla prvním člověkem, díky kterému jsem se cítil skutečně oceněný, byla prvním člověkem, který mi dokázal porozumět, první, kdo dokázal skutečně nahlédnout do mého nitra a
první, se kterým jsem dokázal být skutečně sám sebou.
Celkem jsme si mezi červencem a srpnem poslali více než 200 dopisů, nemluvě o desítkách tisíc zpráv mezi WhatsAppem a Discordem od září do dneška.
Miloval jsem každý okamžik, který jsme spolu prožili, každou noc strávenou smíchem jako blázni, každý film, který jsme spolu sledovali, a miloval jsem každý pohled, každé pohlazení a každý dech.
Bez Mary by můj život pravděpodobně dál byl smutný a mé dny šedivé a prázdné, s ní jsou naopak barevné a plné emocí, plné jí a její něhy.
Mary:
Poznala jsem Arka v období svého života, kdy jsem byla ztracená mezi minulostí a přítomností, kdy mě rvala nepopsatelná prázdnota, a díky němu už ta prázdnota neexistuje. Ani v nejmenším jsem si nemyslela, že by mé srdce bylo schopné milovat tak hluboce, a přestože máme naprosto odlišné kultury, rozuměli jsme si od první chvíle. V mnoha věcech jsem se v něm viděla a hlavně to byl jediný člověk, se kterým jsem se konečně cítila sama sebou, bez potřeby předstírat nebo se schovávat. Viděl mě takovou, jaká jsem, miloval mou duši, mé srdce, ještě než mě potkal.
Od začátku jsem cítila, že se naše pouto jen tak nepřetrhne, a navzdory překážkám a nepřízni osudu, kterým každý den čelíme, vím s jistotou, že se mu jednou podívám do očí a řeknu „dokázali jsme to“, protože s ním po boku se i nemožné zdá být možné.
S ním čas letí, zdá se, jako by se naše duše poznaly už dávno; zkrátka mám pocit, jako bych ho znala odjakživa. Bez něj by život byl šedivý, bez barev, byl by monotónní jako den, který se nekonečně opakuje, jako kruh, který nikdy nekončí.
Na závěr bych mu chtěla věnovat pár slov s nadějí, že se příliš nedojme:
Lásko moje, jsi pro mě vším, jediná věc, na kterou v noci myslím, je to, jaké mám štěstí, že tě mám. Každý den se sama sebe ptám, co jsem udělala, že si zasloužím tak sladkého, pozorného a laskavého kluka, a hlavně takového, který mě miluje takovou, jaká jsem.
Nedokážu si ani představit život bez tebe, bez tvého smíchu, tvého neohrabaného způsobu, jakým se vždy snažíš mít pravdu, způsobu, jakým se na mě díváš, tvého hlasu, který tolik miluji, a tvé jedinečné něhy, která si mě hned získala. Bez tebe bych nezjistila, co je to láska – ta opravdová, při které se nechvěješ ani nepochybuješ. Bez tebe, lásko moje, bych byla dívkou, která se bojí lásky, teď jsem ale tou, která bojuje za společnou budoucnost, za „navždy“, které bych si chtěla uchovat v srdci.
Oba jsme chtěli poděkovat Slowly za to, že nás seznámilo, protože bez této aplikace bych nikdy nenašel ten chybějící kousek svého srdce, který jsem tak dlouho hledal, a doufáme, že tento příběh může být inspirací pro někoho a hlavně, pokud někdo váhá, zda odpovědět na dopis, nebo ne, udělejte to, protože vám to může změnit život.
