Originally written in English. Translated by klucimanasci.

„Zníš jako moje spřízněná duše,“ mi napsala na začátku prvního dopisu.

Chci napsat svůj příběh, protože chci, aby svět věděl, že je možné všechno. Život je záhada a za každým rohem na vás může čekat překvapení, které zatřese základy světa a života, ve kterém žijete.
Naše dopisy začínaly pomalu. Normální otázky, jaké jsem měl s kterýmkoli cizincem předtím s jedním malým rozdílem. Ona byla poněkud jiná. Cítil jsem její trápení a bolest, ale zároveň obrovskou sílu, kterou byla. Bylo to jako psát si dopisy s obřím jezerem uvězněným hrází. Jako psát si andělem, který ztratil svá křídla. Nebo psát si s mořem, které ztratilo své vlny. Cítil jsem, že jí musím pomoc, že je to můj osud, jako by mě nějaká neviditelná ruka, bohyně osudu nebo jak to chcete nazývat, vrhla na její cestu. A tak jsem to udělal. Byl jsem tam, když byla smutná, poslouchal její slova, která napsala, když se cítila bezradná a rozesmával ji, když jsem cítil, že to potřebuje.

Naše dopisy se stávaly delší a delší až byly konečně dlouhé stejně jako je hluboký oceán a plné nadějí a snů, jako je džungle plná ptáků a života. Začal jsem se na ni dívat jako na velmi dobrou kamarádku a moje srdce vždycky poskočilo, když jsem viděl, že její dopis přichází. Po¬každé jsem nechal toho, co jsem zrovna dělal, abych si přečetl její dopis, ať už jsem byl na vrcholku ledové hory nebo někde dole řídící auto, musel jsem zastavit a číst a byl jsem šťastný., cítil jsem se šťastný, tak šťastný, jak jsem se už dlouho necítil. A tak ty dopisy létaly ode mě k ní a od ní ke mně, jak listy pomalu opadaly na zem a ta se pokryla jemným sněhovým pop¬raškem. Hory se zahalily ledovou pokrývkou, což dopisy nezastavilo, aby mezi námi létaly. Dopisy šly přes hory a pod mosty s příslibem nového života, který přichází k těm, kteří si poč¬kají. Jak sníh začal pomalu tát a první květiny si začaly prorážet cestu na povrch a třásli svými kvítky, aby z nich spadl sníh, začal jsem si pokládat otázky. Co je ta věc, kterou cítím? Proč moje srdce bije rychleji pokaždé, když na ni myslím? Jak se to stalo, že na ni myslím dnem i nocí? Jak je to možné, i když jsem nikdy neviděl její fotku? Odložil jsem je na chvíli stranou, ale vracely se stále více. Je to možné? Je možné milovat někoho a ani nevědět, jak vypadá? Ale bylo. Moje pocity byly skutečné. Zamiloval jsem se do její duše, mysli, do jejího psaní a pohledu na svět.

Jaro už plně nastoupilo a dny se stávaly delší a delší, když jsem poprvé viděl její fotku a… napíšu to tak jak se to stalo, bez přidání nějakých hezkých slov… moje hlava explodovala. Byla to ta nejhezčí žena, jakou jsem v životě viděl a já tomu nemohl uvěřit. Byla okouzlující. V ten moment jsme přešli ze SLOWLY na SMSky a z SMSek na videohovory. A netrvalo dlouho, když jsem řekl ta slova. Ta tři magická slova. Slova, která mají moc začít a skončit války. Mají moc tvořit a ničit. Řekl jsem jí… „Já tě miluju,“ a dostal jsem ta samá slova zpátky.

Nasedla na vlak a po 16hodinové cestě jsem ji čekal na vlakové zastávce, s potícíma se rukama, sluncem ozářený, na začátku léta. Viděl jsem pomalu se přibližující vlak, projíždějící třemi zeměmi jenom aby se ke mně dostal. Vlak zastavil a tam byla. Vzduch se zastavil a včely přestaly létat. Svět se zabarvil do černobíla jako v nějakém starém filmu, jenom ona zářila barvami známého i neznámého spektra. Byla varvou světa z černé a bíle. Přiblížili jsme se k sobě, nervózně pozdravili, ale brzo políbili. Dvoje rty dotýkajíc se navzájem ve slibu lepšího života vytvořeného před tak dlouhou dobou v dopisech Slowly.

Můj život se začal poté měnit a nyní se stane mojí ženou. Ale to všechno by nebylo možné bez Slowly, za co budu navždy vděčný. „Zníš jako moje spřízněná duše,“ řekla na začátku. Kdo by na začátku řekl, že opravdu je moje spřízněná duše. Kdo by býval věděl, že opravdu je… mým skutečným severem.