Originally written in English. Translated by klucimanasci.

Jsem někdo, kdo nemá mnoho přátel ve skutečném životě. Kdybyste se mě zeptali, kolik blízkých přátel mám? Nejspíš bych odpověděla jenom 1 nebo 2 a i tak mám pocit, že si nejsme moc blízcí, hahaha pardon. Protože v podstatě preferuju samotu a není to pro mě jednoduché se s někým sblížit. I když lidé kolem mě někdy řeknou, že jsem samotářka, ale to mě nezajímá. Navíc, některé roky pro mě byly ty nejtěžší. Pokaždé je pro mě těžké vyjádřit sebe samou. Svět je plný odsuzujících lidí. Proto jsem se rozhodla „stáhnout“ z tohohle krutého světa.

Jeden z mých koníčků je psaní. Ano, píšu cokoliv se mi zachce a cokoliv se mi líbí. Dokud jsem nenašla tuhle aplikaci „Slowly“. Objevila jsem ji díky nějakým lidem na sociálních sítích. Pak, když jsem se na to podívala, ukázalo se, že tahle aplikace je jako vyšitá pro mě, někoho, kdo má koníček: psaní. Formát je stejný, jako když píšeme dopis. Máme svobodu psát co chce¬me, cokoliv chceme napsat. Můžeme svobodně poslat dopisy komukoliv na světě. Výjimečně nepotřebujeme nastavit naši skutečnou fotku jako profilový obrázek, jako v jiných aplikacích.

Původně jsem si „Slowly“ stáhla jenom abych našla kamarády se kterými si můžu povídat. Zpočátku jsem si psala jenom s pár lidmi. A i tak to byla jenom krátká kamarádství, protože někam odešlo. „Oni“? Ano, protože to byli oni, kdo ukončil dopisování bez jakýchkoliv novinek. Nejsem typ člověka, který ukončuje rozhovory. Skoro jsem se začala nudit a odinstalovala to. Ale neudělala jsem to, pár týdnů jsem nebyla aktivní, pak jsem se vrátila. Zkusila jsem psát znovu, tentokrát jsem filtrovala hledání přátel, počínaje sousedícími a vzdálenými zeměmi. Nevím, proč jsem si vybrala Rusko, přestože vím, že ruština je opravdu těžká, neznám ani cyrilici, hahaha. Pořád jsem byla zoufalá a napsala jsem nějaké dopisy v angličtině nějakým Rusům.

Stejně jako na začátku. Někteří z nich zůstali na krátký čas, ale byla tu jedna osoba, která věrně odpovídala na moje dopisy. Nebudu zde zmiňovat jeho jméno, ale radši mu budu říkat „nejlepší kamarád“. Je to oblíbená přezdívka, zvlášť ode mě k němu. Byl opravdu milý. Na začátku se velmi detailně představil, pověděl mi mnoho věcí a dokonce nabídl, že se ho můžu zeptat, co mě na něm zajímá. Pokaždé, když jsem mu napsala, tak jsem se neubránila úsměvu na tváři. Psali jsme si velmi intenzivně, protože doba doručení dopisu byla 29 hodin, museli jsme být trpěliví. Opravdu se mi líbí čekání na jeho dopisy, protože je to pro mě vždycky zajímavé a vůbec ne nudné.

Nejlepší kamarád nebyl typ člověka, který utíká z konverzací, vlastně se mě vždycky ptal, abych mu řekla více příběhů. Pokaždé jsem mu řekla „jak to, že když poslouchám tvůj příběh, cítím, jako bych se dívala do zrcadla, Je to opravdu opravdu opravdu opravdu jako vidět sebe samou v tobě.“ Často si vyměňujeme příběhy o našich straších a obavách o životě. Nikdy jsem nezaváhala říct mu všechno. Konečně jsem dostala odvahu zeptat se ho na ostatní sociální sítě, abychom si mohli psát rychleji a víc instantně, hahaha. Ve zkratce, začali jsme si psát na jiné chatovací aplikaci. Upřímně si s tím chci psát 24/7, hahaha. Pořád chci vědět, jak se mu daří každý den, hodinu, minutu a vteřinu. Ale bojím se, že se začne nudit a bude otrávený. Takže si píšeme tak, jak je třeba.

Vím, že ne všichni lidi, kteří se k sobě dostanou nemají být spolu. Lidé se k sobě můžou dostat jenom aby se posilnili, doplnit se a vyměnit si příběhy. A ano, nejlepší kamarád mi často vyprávěl o jeho zemi, Rusku. Tak jsem se začala dovídat o ruštině a zkoušela se ji naučit, i když to pro mě bylo složité. Než jsem ho znala, byla jsem zděšený pokaždé, když jsem viděla cyrilici. Ale po jeho poznání, stala jsem se šťastnější, nadšenější a zaujatější do učení. Učila jsem se z internetu, koupila si knihy, dokonce si zařídila doučování, hahaha.

Děkuju. Děkuju nejlepší kamaráde. Byl jsi mou „knihou.“ „Knihou,“ kam můžu vždycky psát, kam můžu svobodně vylít celou svoji hlavu a srdce. Možná se někdy cítíš unavený, znuděný, protože musíš poslouchat a přijímat všechny moje příběhy. Možná slovo „děkuju“ není dosta¬tečné na vyjádření všeho. Ale jsem si jistá, že jednou budeš vědět, jak se cítím, aniž bych ti to musela říct. Možná ne teď, ale jednou.
Už mnoho let cítím, že tento život je jako noc, protože je vždycky tma. Ale ty jsi jako hvězda dávající mi záblesk světla. Nebudu tě přirovnávat k měsíci, protože měsíc nemá vlastní světlo. Ale hvězda? Ty mají svoje světlo. A zajímavost, hvězdy nemohou zářit bez světla. Takže nikomu nedovol, aby uhasil tvoji jiskru. Protože tvoje světlo je třeba.
Miluju tě jako vždy.