Originally written in English. Translated by klucimanasci.

Jak tohle začít? Příběh o mé zkušenosti se Slowly? Abych to řekl pár slovy, tahle aplikace změnila můj život. Nebudu to popírat, tohle je pomalý milostný příběh. To, co stojí za to říct a snad i ukázat lidem, je magie v dopisech a zamilovaných příbězích.

O Slowly jsem zakopl úplně náhodou koncem roku 2018. V ten čas se můj život rozpadal na kousíčky a já zpočátku šel do App Store abych našel cokoliv, co by mě mohlo vzít pryč od mých nesnází. Zpočátku jsem se díval po hře, kterou bych mohl hrát, ale jak jsem se díval na oddělení Aplikace roku, trklo mě to do očí. Vlna nostalgie mě udeřila, vzpomínajíc na kamarády na dopisování, se kterými jsem vyrůstal a vzrušení, když jsem dostal dopis v poště. Moji vlastní rodiče byli přátelé na dopisování, když se potkali, a abych to zkrátil, jsou svoji už přes 30 let a tady jsem já. Takže jsem to předběžně stáhl, napsal svůj profil a poslal můj první dopis nějaké¬mu náhodnému klukovi v Turecku mluvíc o počítačových hrách (Až příliš podrobně!). Nejspíš jsem jim zněl jako blázen. Dostal jsem odpověď a boom, na moji esej bylo odpovězeno. Oteví¬rám moji první odpověď s velkým vzrušením a boom. 2 řádky odpovědi. Ani odpověď nazpátek nebo cokoliv, na co bych mohl odpovědět. Přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný. Skoro jsem tu aplikaci odinstaloval, ale pak. Cítil jsem se donucen to zkusit to znova a dát tomu další šanci. Nechal jsem svoje dopisy krátké a milé jako způsob představení a přidal náhodnou otázku na konec v naději, že ta osoba bude mít důvod mi odpovědět zpátky, a tak moje láska k téhle aplikaci začala. Každý den jsem poslal 3 náhodné dopisy pokaždé, když se automatické párování obnovilo, a odpovědi začaly přicházet. Je to celkem těžké přečíst si 30 dopisů, odpovědět, ale i tak jsem vyzkoušel odpovídat všem! Úplně mi to nějakou dobu vzalo volný čas, a tak jsem přestal s automatickým spárováním na nějakou dobu a dopisů začalo pomalu ubývat, jak postupně další lidi přestali odpovídat nebo si odinstalovali tu aplikaci. Někteří z mých nově nabytých přátel, kteří už poslali několik dopisů, prostě přestali odpovídat, zrovna když věci začaly být zajímavější a hádám, že jsem začínal vyhořívat od zkoušení si psát s novými lidmi a ztrácení přátel. Můj život se začal převracet do doby, kdy byly Vánoce, a během těchto věcí dějících se v mém životě, začal jsem se opět cítit na dně a bezradný ze života.

Pak se něco stalo. Něco nového.

Dostal jsem můj prví dopis od někoho, kdo neměl důvod mi poslat dopis! Moje první náhodná shoda! Tohle bylo něco nového! Koukl jsem se na zemi pisatele a tvrdilo to Sýrie. Tohle nebylo zrovna místo, ze kterého bych čekal dopis, ale hádám, že to je radost Slowly, udeří tě neočekávaným. Poté, co je člověk ovlivněn západními médii jako každý, tak se nedí¬vá na tuhle oblast zrovna příznivě. Ale co, tohle byl můj první náhodný dopis od někoho, a já se celkem těšil. 30. prosince 2018 jsem dostal dopis, ze Sýrie, netušíc, jak moc by to mohlo ovlivnit můj život během následujících let. Slečna, která mi to poslala, se jmenovala Jenny.

Dopis byl krátký a milý, normální představení s klasickou „Poohlížím se po kamarádech po celém světě.“ větou na konci. Takže jsem odpověděl, klasické věci, trochu o mě, s komentářem o tom, jak dobře byl dopis napsán a pár otázek v naději, že dostanu odpověď. Odpověď přišla a konverzace se rozjela. Prostě to fungovalo. Postupně jsme vytvořili více témat rozhovoru a po několika dopisech jsme se bavili více o sobě navzájem, ptali se na více osobní otázky a kuri¬ozity v životě toho druhého. Jedinou informaci, kterou jste v Anglii slyšeli o Sýrii, byla o válce a terorismu. Bylo super dostat pohled na to všechno od někoho, kdo tam byl a žije tam. Moje vnímáni se hodně změnilo. Tohle byla kamarádka na dopisování, se kterou jsem se mohl bavit a znělo to nenuceně a skutečné vzrušení, které jsem od té doby slyšel a četl každý další zářící dopis. Případně jsme si sdíleli i pár fotek jako jsou domácí mazlíčci a to, odkud jsme byli. Pak jsem to risknul o poslal fotku mě přidávajíc, že by mohlo být fajn dát obličej tomu psaní. To bylo poprvé, kdy se to na téhle aplikaci stalo, CHTĚL JSEM sdílet něco o sobě. Vždycky jsem se bál, že fotky by mohly zničit kouzlo jenom psaní a že by se to mohlo proměnit v něco jiného. Ale jenom to to vylepšilo, vybudovalo to trochu více důvěry a slova mezi námi plynula mnohem snáze. Vždycky jsme se měli o čem bavit a dopisy pravidelně pokračovaly. Obával jsem se okamžiku, kdy by to mohlo vymizet nebo prostě umřít. To se ale nestalo.

Pak přišlo to, čeho jsem se obával: „Chceš se bavit na aplikaci, kde se odpovídá hned?“ Nevím, proč jsem se toho tolik obával. Nechtěl jsem ztratit to kouzlo a to, jak jsem se díky dopisům cítil. Ten fakt, že jsem měl něco na co se zaměřit a co opatrovat.
Opravdu jsem chtěl říct ne! Miloval jsem dopisy a cítil jsem, že tohle by to mohlo zničit. Nakonec jsem s tím souhlasil, ale slíbil jsem sobě a řekl Jenny, že ještě pořád posílám normálně dopisy. A to jsem taky dělal.

Dopisy se stávaly delší a delší, oba jsme se dozvídali o tom druhem víc a více. Byla to komu¬nikace, za kterou jsem byl vděčný. Nebylo to v nejlepších chvílích mého života a tohle mi dáva¬lo možnost ztratit sebe samého ve psaní a zapomenut na to, co se děje. V únory jsme pravidel¬ně mluvili v dopisech a rychlých zprávách. Další krok byl tady, Jenny se mě zeptala, jestli by mi mohla jednu noc zavolat, abychom se mohli pobavit. Znovu, okamžitě velký děs! Takže, jsem jeden z těch lidí, pro které je těžké mluvit po telefonu. Trochu mluvím se svojí mamkou, ale obvykle ignoruji telefonáty a nechám se spadnout do záznamníku, jestli s tím můžu pomoct. Takže znovu, snažil jsem se to odkládat a vymlouvat se, dokud jsem se nevzdal a nepromluvili si. Bylo to jenom na 40 minut. Byl jsem strašně vystresovaný a přemýšlel jsem, nakolik budu rozumět, co bych mohl říct špatně, co by mohlo urazit nebo jak bych se mohl ztrapnit. Ve chvíli, kdy jsem uslyšel její hlas, nervy byly pryč. Konverzace snadno plynula, byl jsem nervóz¬ní a začal jsem mluvit o velbloudech a dalších náhodných tématech. Ale i tak to plynulo. Její hlas mě prostě uklidňoval a bylo to jako bychom byli dlouholetí přátelé, kteří se spolu prostě baví. Pomalu jsme se sblížili. Posílali jsme si dopisy, psali si a občas zavolali.

Teď, není to jeden z nejlepších momentů mého života, to přiznávám, ale držel jsem se od ní dále během toho času. Byl jsem oddělen od svojí ženy a neviděl jsem svoje děti tak moc, před tím, než jsem začal používat Slowly. Byl jsem osamělý a v depresi, a to bylo to, co mě donutilo v první řadě se připojit. Mluvila hodně o jejím životě a jak jí její blízcí lhali. Rozhodl jsem se jí říct všechno v dopise, jak jsem byl pořád v manželství a o mojí situaci. Dávajíc jí šanci vytvořit si vlastní názor, jestli se se mnou chce stále bavit, jak jsme se stávali stále bližší a bližší, každý dopis a každý hovor a já to nemohl už déle skrývat. Dal jsem hodně víry v naději, že jsme měli kamarádství a že by mohlo vydržet. Ale jenom pokud bych jí to řekl teď. Ona to pochopila a hádám, že to posunulo naše přátelství na další úroveň. Opravdu jsem jí věřil a během našich konverzací jsme radili a těšili toho druhého. To mi dovolilo mluvit o věcech, o kterých jsem s nikým nikdy nemluvil. Měli jsme jeden druhého a můj život toužil po někom takovém. Byli jsme tu, abychom toho druhého podpírali během těžkých dní. Měli jsme rameno toho druhé¬ho, na kterém jsme mohli brečet, a člověka, kterému jsme se mohli svěřit a ono to fungovalo. Jednoho večera jsem se náhodou zhroutil do telefonu jenom z toho, že jsem měl tuhle osobu, se kterou jsem se mohl bavit. Začali jsme na sebe spoléhat a naše přátelství se rozvinulo nad rámec toho, co jsme očekávali. Pokračovali jsme v psaní dopisů a v povídání. Měli jsme toho společného mnohem více, než jsme původně mysleli. Dokonce jsme přemýšleli o možnosti, že si pošleme skutečný dopis, ale to jsme brzo zavrhli, protože nejde jen tak poslat dopis do Sýrie. Slowly byla vždycky naše věc. Pokračovali jsme v posílání dopisů a ty dosahovaly velikosti esejí. Bylo to správně a byla to velká součást mého života. Právě kvůli působení Slowly jsem začal psát opravdový dopis, který bych jí dal, až bych ji potkal.

Jenny byla ta osoba, která mě dostala ze vzdávání se života. S ní v zádech a jejím povzbuzo¬vání se začaly věci v mém životě měnit. Dostal jsem opravdu super učitelskou práci a začal jsem se znovu cítit šťastný. Můj život se zlepšoval. Jenny se stala mou nejlepší kamarádkou. Skrze všechny dopisy a rozhovory jsme našly nějaký druh štěstí a nic mě ta nenadchlo jako upozornění ze Slowly, že mi za 14 hodin přijde dopis ze Sýrie. Byli jsme na hony vzdálení, ale pořád tak blízko.

Během Velikonoc jsme se smáli tomu, na jaká místa může cestovat s jejím pasem. Díky omezením uvalených na Sýrii zbytkem světa, bylo těžké, aby ona nebo někdo ze Syřanů, něco udělal s věcmi, které byly mimo jejich kontrolu. Hodně jejich přátel uprchlo a stalo se uprchlí¬ky. Mluvili jsme o tom, že se jednoho dne potkáme, možná ani nevěříc, že se to jednou stane. Ale výlet do Libanonu na pár dní, abych viděl jeho různé stránky, a Jenny schopná překládat. To byl milý sen a oba jsme slíbili, že začneme šetřit peníze. A oba jsme to udělali.

Měsíce začaly ubíhat. Šli jsme od úspěchu k úspěchu. Náš čas mluvení a přátelství se vyvíjelo podle jednotlivých okamžiků. Naše dopisy byly hodně detailní, hráli jsme hry, ptali se na otázky a sdíleli hudbu. Telefonáty trvaly hodiny, než skončili. Měli jsme šanci na videohovor a něco se změnilo. Prostě jsme se jeden v druhém ztratili. Naše přátelství se vyvinulo v něco více. Mluvili jsme zhruba 5 hodin, viděli jsme se, smáli se, dělali vtipy… padali. Usnuli jsme koukajíc na sebe. Používali jsme naše dopisy na Slowly na to, abychom se mluvili o věcech, o kterých bychom se styděli normálně bavit. Oba jsme psali o té změně a jak se vyvíjela. Bylo to jako být na rande, bez toho, aniž bychom byli na rande. Hodně věcí z našeho rostoucího přátelství se probralo díky dopisům. Slowly nám dalo výpusť, díky které jsme mohli mluvit o věcech, které bychom normálně do telefonu normálně nechtěli říct.

Týdny zase ubíhaly a my se bavili víc a více. Několik hodin v noci. Měli jsme videohovory, jak nejvíce to šlo a motýli mě udeřili pokaždé, když jsem viděl její obličej nebo se podíval do jejích očí. Musel jsem na týden odjet za prací, což znamenalo, že jsme se nemohli týden bavit. Posílali jsme si dopisy. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí. Podepsalo se na mě, jak jsem se cítil. Utápěl jsem se v ní. V letadle na cestě domů z Barcelony jsem využil příležitosti vyjádřit své pocity k ní, už jsem je nemohl déle udržet uvnitř. Udělal jsem to, jak jsem věděl, že to mám udělat. Poslal jsem jí dopis. Řekl jsem, že se do ní zamilovávám a že naše odloučení mi pomohlo si to uvědomit. Byl to pravděpodobně nejdůležitější dopis, jaký jsem v životě poslal. Jako když jsem jí poslal dopis, kde jsem jí řekl všechno o svém životu a situaci, poslal jsem jí dopis a modlil se, aby tu byla další den a mluvila se mnou.

Cítila to stejně! Byl to magický moment, když jsem četl odpověď. Takže náš vztah dosáhl nové úrovně. Začali jsme plánovat, že se uvidíme. Je to divné se s někým poznávat skrze dopi¬sy, ale u nás to fungovalo. Dopisy nás utvořily. Hodně jsme se bavili a měli videohovory, ale právě skrze dopisy jsme se tak moc poznali. Plánovali jsme společnou dovolenou v Libanonu v říjnu a vyměňovali si nápady a plány během léta. A pak to konečně v srpnu bylo zarezervo¬váno.
Náš vztah se posiloval a my byli natěšení. Týden předtím, než jsme měli jet, Libanon explodoval protivládními protesty a náš výlet vypadal ztracený. Rozhodli jsme se, že to necháme na pos¬lední chvíli, jestli náš výlet zrušíme nebo ho podnikneme. Bylo to na hraně.

Láska je podivná věc. Jediný jednoduchý dopis mě dovedl k tomu, že jsem mluvil a zamilo¬val se do někoho, kdo je půlku světa daleko. Tohle jsem ve svém životě potřeboval, potřebo¬val jsem vědět, jestli jsou všichni ti motýli v mém břiše a výpadky tlukotu srdce jsou skuteční. A tak jsem jel… a ona taky.
Tohle bude znít hodně ohraně, ale zamiloval jsem se na první pohled. Skutečnost, že jsme se toho o sobě tolik naučili skrze dopisy znamenalo, že tohle nebylo naše první rande. Byli to je¬nom dva lidi, kteří měli být spolu, kteří konečně byli spolu na, v té době, jednom z nejnásil¬nějších míst na světě. Teda, alespoň na týden.

Dva lidé, z úplně jiných míst na zemi, jiných kultur, jiných ras, potkávajíc se na místě, které mohlo každou chvíli explodovat, a prostě se zamilovávajíc do osoby poté, co se do ní zamiloval skrze dopisy a telefonáty. Rád bych řekl, že jsem to všechno jenom vymyslel, ale Bůh ví, jak to je. Lidský život je tvořený rozdílnými momenty a tenhle byl jedním z mých. Předposlední den v Libanonu jsem navrhnul cestu, která by dala našemu vztahu nový směr. Napsal jsem jí dopis. A zatím co si četla, poklekl jsem za ní a čekal až se otočí a pak se jí zeptal na poslední větu a čekal. Řekla ano. Jenny ze Sýrie je teď snoubenka Chrise z Anglie, plánující, jak by mohli být spolu a žít jejich život dohromady, dívající se do budoucnosti, plánující další výlety a rodinu. Díky našemu původu nejsou věci jednoduché a je tu stále plno překážek, které je třeba překo¬nat, dokud se tyto okamžiky nenaplní. Ale co začalo jako jednoduchý dopis se proměnilo v moji budoucnost a štěstí. Budeme bojovat, dokud zase nebudeme spolu.

Slowly nás seznámilo, dovolilo nám vytvořit přátelství a pak se zamilovat. Miluji, že jinak by to bylo nemožné. Jsme zasnoubeni a stále na hony vzdáleni a píšící si navzájem, dokud nebude¬me zase spolu, snad navždy. I když jsme spolu, napíšu jí teď a znovu jenom abychom si zacho¬vali ten pocit natěšení na přicházející dopis a vidět, jak jí ta slova potěšují.

S Jenny si píšeme od 30. prosince 2018. Právě jsme dosáhli okolo 200 poslaných dopisů. 200 dopisů během 350 dní 14 hodinami čekání na dopis je myslím celkem úctyhodné a ukazuje to efekt Slowly v mém životě. Nezapomeňte, že těchto 200 dopisů bylo jenom s jednou osobou a nepočítám ty hromady dopisů poslaných dalším lidem. 200 dopisů na nalezení kamarádky, nejlepší kamarádky, zamilované osoby, spřízněné duše a snoubenky. Náš příběh ještě neskon¬čil, teprve začal. Ale nikdy by nezačal bez Slowly. Děkuji.

Chris jako I3irKy