Původně napsáno v angličtině, přeloženo OpenAI.
Před třemi lety jsem zveřejnil otevřený dopis. Odpověděla na něj jedna dívka z Indie. Na mnoha místech je přátelství mezi Pákistánci a Indy považováno za normální, ale v mé rodině to bylo vnímáno jako něco katastrofálního. Kvůli tomu bylo mým prvním instinktem její dopis odmítnout a jít dál. Přesto ve mně vzplanula malá jiskřička zvědavosti. Říkal jsem si… jaká asi je? Je jako ty typické indické stereotypy, o kterých jsem vždycky slyšel? Tato zvědavost stačila k tomu, abych jí napsal odpověď. Když odpověděla, její dopis nebyl ničím výjimečný ani neobvyklý. Byl prostý, přesně takový, jakým jeden cizinec odpovídá druhému. Jak jsme ale pokračovali v psaní, naše dopisy byly delší a smysluplnější. Začali jsme s těmi nejnáhodnějšími a nejhloupějšími tématy, jako například že jsme se vzájemně ptali na modely telefonů. Jo, bylo to takhle náhodné. Ale nějakým způsobem nám i tyto malé rozhovory ukázaly, že bez ohledu na téma dokážeme konverzaci vždycky udržet v chodu. Díky tomu vše působilo snadno a přirozeně. Skrze ni jsem si začal uvědomovat, jak moc je naše myšlení utvářeno společností, zvláště pokud jde o nenávist. Nebyla vůbec jako ti Indové, o kterých jsem slyšel. Ve skutečnosti byla laskavější než většina mých vlastních pákistánských přátel. Dne 6. října 2024 jsme se rozhodli udělat další krok a přesunuli jsme naše konverzace na Discord. Odtud se věci pomalu vyvíjely. Vyměnili jsme si Snapchat, pak Instagram a nakonec i naše čísla na WhatsApp. Tímto způsobem naše pouto ještě více zesílilo.
Než její jasná přítomnost vstoupila do mého pochmurného a fádního života, cítil jsem se jako bezvládné tělo ve světě bez duše. Ona to úplně změnila. Dala mi nový smysl života a přiměla mě znovu snít. Mně snění nikdy nebylo doopravdy dovoleno. V prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, byl život vždy jen o soutěžení a očekáváních, nikdy o tom, co jsem opravdu chtěl já. Ona ale tuto perspektivu změnila. Jsem jí hluboce vděčný, a to způsobem, který jí nikdy nebudu moci plně splatit. I skrze něco tak prostého, jako je psaní, pro mě udělala strašně moc. Je neuvěřitelně laskavá, někdy dokonce víc, než by musela být, a upřímně, to je jedna z věcí, které na ní obdivuji nejvíc. Byla to moje nejlepší kamarádka a navždy jí zůstane.
A nic z toho by se nestalo, kdybych nepsal na Slowly.
Děkuji ti, Slowly, za to, že jsi umožnilo spojení, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že ho zažiju, a za to, že jsi mi dalo přátelství, které budu navždy opatrovat. 🤍🤍🤍
