Původně napsáno v angličtině, přeloženo OpenAI.
Dlouhou dobu, zhruba od chvíle, kdy jsem se vrátil ke Slowly, jsem byl okouzlen příběhy, které uživatelé sdíleli, a zajímalo mě, jak to, že lidé mají touhu sdílet sami sebe s celým světem. Občas se stalo, že jsem četl příběhy lidí, kteří se po letech dopisování konečně setkali v reálném životě a překonali jakoukoli geografickou bariéru. Vždycky jsem si myslel, že je to všechno skutečně neuvěřitelné; přemýšlel jsem, jak hluboké a nádherné musí být spojení mezi těmito lidmi, aby ty dvě duše poprvé přivedlo tváří v tvář. Vždycky jsem si představoval, že dosáhnout něčeho tak fantastického je velmi vzácné, a musím přiznat, že po měsících čtení některých těchto příběhů jsem si kladl otázku, zda se někdy i mně naskytne šance setkat se s někým, koho jsem poznal přes Slowly. Hlavním důvodem, proč jsem tuto aplikaci začal znovu používat, bylo psát někomu zdaleka a zlepšit svou anglickou písemnou dovednost; žádná další zvláštní očekávání jsem neměl. Z tohoto důvodu jsem vždy považoval setkání v reálném životě za něco nepravděpodobného, sen, něco tak krásného a fascinujícího, že se to zdálo téměř příliš dokonalé, aby se to splnilo. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že na začátku září 2025 se tento sen kouzelně stane skutečností.
Začalo to před pár měsíci, když jsem měl příležitost poznat portorickou dívku žijící na Floridě, která si na září plánovala kompletní cestu po mé zemi (Itálii). Abych byl úplně upřímný, zpočátku jsem to celé bral hodně nalehko: trochu jsem jí povídal o místní kultuře a různých místech a vyměňovali jsme si úplně „normální“ dopisy. Hned jsem si všiml podobných zájmů mezi námi: samozřejmě cestování, které je společné téměř všem z nás, kdo používáme Slowly, ale také touha po naprosté flexibilitě, která nás může nechat cítit se skutečně svobodně ve světě, kde se zdá, že je všechno naprogramované a předurčené.
Když mi pak řekla, že brzy přijede, byl jsem úplně paf; nemohl jsem uvěřit, že bude v mé zemi tak brzy. Bylo to magické, když jsem dostal její první dopis z Itálie: byl jsem zvyklý vídat je přicházet z USA a čekat 24 hodin; uvědomění si, že se to všechno děje, mě naplnilo radostí a zároveň mě to tak trochu mátlo.
Ale ze všeho nejvíc na mě zapůsobila její odvaha vydat se na tu cestu sama, odvaha udělat skok a honit své sny bez ohledu na to, co se stane. Odtud jsem ji začal obdivovat ještě víc, viděl jsem v ní jakýsi ideální způsob života, výjimečnou osobu, která by měla být inspirací pro všechny, v první řadě pro mě.
Nikdy jsem ji výslovně nežádal o setkání, protože to je její cesta, její sen. Přišlo mi trochu neuctivé a dotěrné říct: „tak co, potkáme se, nebo ne?“ Měl jsem pokušení to udělat, ale nakonec to navrhla ona, a v tu chvíli jsem se cítil opravdu šťastný. Dlouho jsem si vysníval setkání s někým zdaleka, s někým, kdo nemluví mým jazykem, s někým, kdo vyrostl a žil na úplně jiném místě než já. Konečně se mělo všechno stát skutečností a já už nedokázal udržet své nadšení z toho, co slibovalo být jedním z nezapomenutelných dnů mého života.
Musím přiznat, že kromě víc než oprávněného vzrušení jsem měl i trochu strachu při pomyšlení na to, co se chystá: pro mě to byla jedinečná událost a samozřejmě existovalo riziko, že si osobně „nesedneme“ a zničíme přátelství, které trvalo měsíce. Ve mně byla část, která pořád říkala, že by možná bylo lepší to nechat být, ale ta druhá by mi nikdy neodpustila, kdybych takovou příležitost zahodil. Tak jsem nakonec odpověděl na její dopis a domluvil setkání na pátek 5. září v centru Florencie.
Dodnes si dobře pamatuji ráno, kdy jsem se probudil s vědomím, že cesta, kterou ten den podniknu, bude úplně jiná než obvykle. Chystal jsem se s pocity někoho, kdo ví, že až se vrátí, nebude už stejný. Sedl jsem do auta a vyrazil do kolébky renesance, se srdcem bijícím silněji s každým ujetým kilometrem. Jakmile jsem dorazil, už jsem se nějak cítil spokojeně: byl jsem rád, že jsem tam, a užíval jsem si čekání na fantastickou událost, která se měla odehrát. Věděl jsem, že je v tu dobu zaneprázdněná, a tak jsem se mezitím rozhodl dopřát si pěknou procházku po městě, svíraje v rukou papírový dopis napsaný jen pro ni, jehož obsah je osobní a v tomto příběhu odhalen nebude.
Když přišel čas setkání, srdce jsem měl až v krku: byl jsem tam, jen pár metrů od místa srazu, u soch dvou lvů, které jsem vybral jako místo setkání, protože představují naše znamení zvěrokruhu, a čekal jsem na její zprávu, že už dorazila taky. Jakmile jsem ji dostal, zhluboka jsem se nadechl a zamířil pod sochy; každý krok ztěžkl a já jsem byl skoro bez dechu, i když jsem šel normální chůzí. Když jsem dorazil, začal jsem se rozhlížet po někom odpovídajícím popisu, ale nikoho jsem neviděl, a tak jsem se začal točit dokola jako někdo, kdo neví, kde je. Pak jsem se v jistém okamžiku otočil a uviděl ji, jak jde ke mně – konečně přišla chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal. Ty okamžiky si pamatuji dokonale: pamatuji si, jak kličkovala mezi těmi posledními pár lidmi v davu, kteří nás ještě dělili, a jak se kolem ní všechno pomalu jakoby vytrácelo. Na náměstí s desítkami tisíc turistů, jako bychom tam byli jen my dva, jako by se čas náhle zastavil a celé město bylo v tu chvíli jen naše. Nakonec, v těch chvílích, které trvaly celý život, se přede mnou zastavila, objal jsem ji a předal jí dopis. V tu chvíli jsem se cítil svobodně jako nikdy předtím; veškerá tíha života zmizela a já měl pocit, že jsem dosáhl stavu čistého a opravdového štěstí. Všechno, o čem jsem předchozí dny snil, se plnilo a bylo to tak krásné, přesně tak, jak jsem si představoval.
Byla také přesně taková, jak jsem si ji představoval: vypadala tak sladce, opravdu na mě působila dojmem dobrého a laskavého člověka. Okamžitě jsem cítil, že chci být její přítel, a v tu chvíli jsem pochopil, že ten den bude fantastický bez ohledu na to, co se bude dít dál, a že toto setkání bude jen začátkem tak nového života pro mě.
Během toho dne jsme se spolu hodně nachodili, a moje nohy chtějí upřesnit „až moc“ 😅. Na den nebyla naplánovaná žádná aktivita; ve skutečnosti jsem byl tak nadšený, že kdyby mi někdo řekl, že jsem v Antarktidě, málem bych tomu uvěřil. Nakonec jsme bloumali po obchodech tak trochu náhodně a hledali pro ni batoh, který jsme konečně našli ve chvíli, kdy jsme už skoro ztráceli naději. Přiznávám, že občas došlo k drobným komunikačním potížím, které vytvořily pár trapných situací, jimž jsme se pak zasmáli. A nakonec jsem ji chtěl doprovodit do jejího pronajatého bytu, i když to bylo daleko od místa, kde jsem zaparkoval auto. Protože každá minuta strávená s ní pro mě byla důležitá, až tak, že jsem si v srdci přál, aby ten den trval věčně. Když jsme se loučili, měl jsem namále, abych se před ní nerozplakal. Chtěl jsem říct tisíc věcí, ale v tu chvíli můj rozum těžko hledal slova; věřím, že moje oči řekly mnohem víc, než by kdy dokázala slova. A nakonec, na tom „neznámém“ náměstí na okraji města, které je pro mě teď zvláštnější než jakákoli historická památka, jsme si dali poslední objetí, objetí, které trvalo celý život. Když teď zavřu oči, pořád se cítím být přesně v tom okamžiku na tom přesném místě.
Když jsem se vrátil domů, cítil jsem v sobě pocit, že jsem prožil něco neuvěřitelného. Když o tom přemýšlím, nepamatuji si den, kdy bych byl tak spontánní; nepamatuji si den, kdy bych se tolik a s takovou chutí usmíval. Má drahá Janice mi nedarovala jen nádhernou vzpomínku na den strávený spolu; onoho 5. září mi vrátila mě samotného, verzi mě, kterou bych chtěl být každý den, a všechny pocity, které s tím souvisejí. V posledních letech jsem se příliš soustředil na materiální aspekty života a myslel si, že štěstí bude důsledkem. Místo toho jsem díky tomuto úžasnému dobrodružství pochopil, že to tak není, přesněji, že to není priorita. To, co opravdu chci, není být všemi ceněn, obdivován a respektován. Mým skutečným snem je mít oči, které se na mě dívají tak, jako se na mě dívaly ty její onoho dne; někoho neznámého, kdo se v tak krátké době stane výjimečným a takovým zůstane navždy. To všechno bez logického a přesného důvodu, ale prostě proto, že sdílíme pouto, které přesahuje jakýkoli pojem, který bych v tomto příběhu, který čtete, dokázal slovy popsat, a které nám umožňuje cítit se každý den naživu. Protože štěstí není cíl, kterého dosáhneme skrze čísla, ale přátelská tvář, která se na vás usměje, když to nejvíc potřebujete.
Z tohoto důvodu na to datum nikdy nezapomenu; bude to jeden z těch dnů, které zůstanou v mém srdci po celý život, jeden z těch, o nichž budu vyprávět se slzami v očích i v daleké budoucnosti, až budou všechny moje vlasy bílé. To všechno samozřejmě v naději, že to pro mě bude teprve začátek a že budu mít příležitost prožít ještě víc z toho i všechna další přátelství, která mi život (a Slowly) daruje.
Je snazší být šťastný, když víte, že na druhé straně světa je někdo, komu na vás záleží; teď mám pocit, že můj život je cennější a hodnější toho, aby byl žit. Když se probudím, necítím se jen jako člověk se svou rutinou a cíli, ale jako vzdálený bratr pro všechny ty lidi, kteří se každý den rozhodnou dát mi kousek sebe.
Proto chci poděkovat své drahé přítelkyni Janice za všechno, co slova nedokázala v tomto příběhu popsat, a také děkuji všem svým dopisním přátelům za náklonnost, kterou mi každý den dávají. Na závěr chci poděkovat celému týmu Slowly za to, že to všechno umožnili a udělali můj život mnohem krásnějším. Jako mladý vývojář musím přiznat, že si přeji, abych byl býval přišel s nápadem na tak fantastickou aplikaci také já! 😂
A zvláštní poděkování všem, kteří to dočetli až do konce; jednoho dne budeme všichni společně zářit.
Všechny vás miluji.
