Původně napsáno v angličtině, přeloženo OpenAI.
Před několika lety jsem prostřednictvím Slowly potkal úžasnou osobu. Začali jsme si hodně psát a brzy jsme přešli na běžnější komunikační aplikace. Navzájem jsme se podporovali, smáli se a vedli uvolněné rozhovory. Stala se mojí přítelkyní, téměř jako sestra.
Je pro mě těžké udržovat dlouhodobou komunikaci s lidmi, ale ona to změnila. Byla první osobou, která mě nejen tolerovala, ale opravdu chtěla naslouchat. Pravděpodobně jednou z nejteplejších vzpomínek je večer v srpnu. Byl jsem doma, tisíce kilometrů od ní, když najednou navrhla, abychom si zavolali. Vyšel jsem na balkon a zavolal jí. Venku bylo stále teplo, ale začal foukat chladný večerní vánek. Někde v trávě cvrkali cvrčci a v dálce bylo slyšet hlasy hrajících si dětí. Takový klid! A tak jsem tam stál na balkoně a mluvil s ní. Upřímně řečeno, byl to trochu rozpačitý rozhovor; nevěděl jsem, o čem mluvit. Ale na tom nezáleželo. Prostě jsme cítili emoce toho druhého. Poté jsme si začali volat častěji, zejména v těžkých chvílích. Byla mou oporou a sama také potřebovala podporu.
Tato komunikace pro mě znamenala strašně moc. Společně jsme zažili tolik krásných chvil! Vždy bylo zajímavé poslouchat její život, který byl tak odlišný od toho mého. Kdo by si pomyslel, že se tyto rozdíly jednoho dne stanou nepřekonatelnou propastí mezi námi?
Bohužel pocházíme z různých zemí. Po několika letech našeho přátelství mezi našimi zeměmi vypukl vojenský konflikt. Stále odpovídala, ale čím dál méně. Poslední zpráva, kterou jsem od ní dostal, bylo novoroční přání na rok 2023. A pak úplně zmizela. Už to jsou dva roky, co jsem od své kamarádky neslyšel, ale pořád jí píšu a pláču.
Zpočátku jsem psal často a hodně — každý týden, pak každý měsíc. Sdílel jsem všechno, co se v mém životě dělo. Ale s každým dalším dnem naděje na odpověď slábla. Teď jsou mé dopisy pro ni kratší a méně časté. Už to nevypadá jako pokus obnovit komunikaci, spíš je to jako můj osobní deník. Prostě jí píšu, říkám jí všechno, co mám na srdci, a přemýšlím. Už nečekám odpověď. Ale každý dopis končí větou o tom, jak moc mi chybí. Chybí mi to spojení.
Někdy si připadám, jako bych se zbláznil. Kdo by při zdravém rozumu roky psal někomu, kdo neodpovídá? Ale bolí to a jinak to neumím. Ztratil jsem kamarádku, téměř sestru. A teď, když všechno pomalu bledne, se bojím, že na ni zapomenu, i když se kdysi zdálo nemožné, že by naše přátelství nevydrželo mnoho let, navzdory všem překážkám. Ale život se o naše přání nestará; má své vlastní plány.
Tohle je také dopis pro ni. Neuvidí ho. Její účet na Slowly byl už dávno smazán. Ale tady naše komunikace začala. Proto je to pro mě tak důležité.
Nastenko, chybíš mi a doufám, že je u tebe všechno v pořádku.
Nakonec z toho byl smutný příběh. Děkuji ti, Slowly, že jsi mi umožnil poznat úžasného člověka, který se stal mým drahým přítelem. Bez ohledu na to, co se mezi námi teď stalo, jsem velmi vděčný, že mi Slowly dal příležitost si po nějakou dobu užívat každý dopis.
