LuWat

🇧🇷 Brazílie

Příběhy Slowly

Originally written in English. Translated by klucimanasci.

Všechno to začalo mým dopisem přes automatické spárování. Lidi normálně pošlou krátkou odpověď nebo dokonce neodpoví, zvlášť když s vámi nemají tolik společných témat. Každo­pádně, on mi po nějaké době odpověděl říkajíc, že nikdy nenapsal první dopis a že dává před­nost čekání až dopisy dojdou k němu.

První dopisy, které jsme si vyměnily, byly logicky krátké, nic velkého. Bavili jsme se o filmech, hudbě, cestování… a to i přes to, že máme úplně jiný vkus. Já mám ráda K-pop a on Heavy metal, já procestovala několik zemí a on tu svoji opustil pouze jednou.

Jak čas šel, nacházeli jsme stále více témat, o kterých se můžeme bavit. Ať už to jsou jeho kočky, překrásná místa v zemi toho druhého, kapely s divnými koncepty… Ani nevím, jak tyhle nové konverzace začaly, jenom vím, že témat plynula přirozeně, ani jednou jsem nepochybo­vala o tom, jak pokračovat v rozhovoru.

Samozřejmě s přibývajícími tématy, o kterých se dalo mluvit, se naše dopisy stávaly dlouhé, hodně dlouhé. Byla jsem ve velmi náročném ročníku na vysoké, byla jsem vždycky vytížená nebo pryč z domu, takže mi to trvalo odpovědět. Většinou v rámci dní, než jsem si přečetla celý dopis a odpověděla. On taky hodně pracoval, byl zdravotním bratrem v domě s pečovatel­skou službou, ale i tak byl rychlejší v odpovídání než já.

V těch dnech jsem se cítila špatně, že mi to tak trvalo odpovědět, měla jsem začít psát od­pověď v ten samý den, kdy ten dopis dorazil. Naše dopisy byly tak dlouhé, že když jsme chtěli odpovědět rychle nebo jenom informovat, že jsme viděli něco, co nám připomnělo toho dru­hého, poslali jsme kratší dopis a vždycky řekli něco jako „Buď v pohodě, pořád ještě píšu odpo­věď“ nebo „Čekám na tvůj obří dopis!“ Hahahahahahaha

Mluvili jsme o milionech věcech v jednom dopise, nejčastější věci byly o heavy metalových festivalech, na které plánujeme letos jít, o mých budoucích tetováních a jeho náhodných tetováních. Byl natěšený na určitý festival, na který každoročně jezdí. Vždycky vypadal zaujatě, když jsem mu řekla o věcech, které jsem udělala v mém geologickém zaměření, vždycky se zajímal, když jsem byla na túře (i když jsem to neměla ráda) a o každé hloupé věci, o které jsem chtěla mluvit.

Vždycky mi to trvalo napsat odpověď na jeho dopis, ale bylo to jako chladivá bríza v mém uspěchaném každodenním životě. Díky vysoké škole jsem žila sama, takže jsem se občas cítila osamocená, ale když jsem si četla jeho dopis, ten pocit byl pryč. Je úžasné, jak někdo, kdo je od tebe fyzicky tak daleko, jde cítit tak blízko a je ti bližší než někdo, kdo je přesně vedle tebe. Tak jsem se s ním cítila pokaždé.

Naším posledním tématem byla pandemie, zeptala jsem se, jak se věci mají v jeho zemi, v tom čase nebyly žádné potvrzené případy v Brazílii. Odpověděl, že se má fajn, a pak utichl. Odpovídala jsem na jeho poslední dopis, když se věci v Evropě vymkly kontrole. Hned když jsem viděla zprávy, poslala jsem mu krátký dopis, ve kterém jsem se zeptala, jak se má a jak se mají starší lidé, o které se stará. Později jsem mu poslala i delší dopis odpovídající na jeho, ale jsou pořád nepřečtené.

Už je to osm měsíců od našeho posledního kontaktu a sedm měsíců, kdy neotevřel tuhle aplikaci. S ohledem na jeho práci se bojím toho nejhoršího, a i teď občas otevřu jeho profil čekajíc, že se jeho status změní, i když mi neodpoví, jenom, že se přihlásil by bylo uklidňující. Pokaždé, než si jeho profil otevřu, tak se modlím, abych četla „naposledy online před 2 hodina­mi“ nebo něco takového. Naneštěstí je to jenom očekávání, nikdy realita.