Domů
Příběhy Slowly  
menna.amber
menna.amber | 🇦🇹 Rakousko
Zamilovala jsem se do jeho nápadu. Do nápadu, že by mohli dva lidé z různých zemí, tisíce kilometrů od sebe a stejně z té samé kultury začít vztah jako z románu.

Originally written in English. Translated by klucimanasci.

Minulost mi do cesty postavila překážky. Do cesty do mojí šťastné budoucnosti. Musela jsem si projít hodně věcmi a nemohla být utěšena svým okolím. Mé deprese a úzkosti jsou mi do dneška problémem. Statečně jsem zkusila zvednout překážky, byly na mě ale těžké. Těžší než titan nebo osmium. Všude, z každého rohu a kraje, jsem poslouchala svět. Poslouchala jsem, jak mluví o kamarádech na dopisování. Poprvé mě to nezaujalo. Takže jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Ale Slowly mě dokázalo přesvědčit jako úder blesku poté, co mi Play Store doporučil tuhle aplikaci.

Byl konec srpna 2018. Nepříjemné pocity uvnitř mě vřely. A v tu samou chvíli jsem se ukáza­la být vzrušená. Nejdříve jsem to zkusila přes auto-mach, pak ručně. Ale přátelství nebylo možné navázat. Napsali jsme si jeden, dva dopisy. Ale tím to skončilo. Po třech týdnech mi napsal člověk ze země faraónů a hieroglyfů. Úžasná duše jménem Loay. Člověk, který se následně stal mojí spřízněnou duší a důvodem k radosti.

Legrace, tam mám původ. Byl správné začít si psát s někým ze stejné domovské země? Navíc, co znamená domov?

Vzpomínám si, že jeho úplně první dopis a ta první slova:

“Hodně z nás, kteří používáme tuhle aplikaci, se snaží poznat lidi z jiných kultur a zemí, ne z té vlastní. Ale po přečtení toho, co jsi o sobě napsala se nemůžu zastavit od psaní ti. Jsem okouzlen tím, jak osobně se mi jevíš ve svých psaních.”

A od toho okamžiku jsem věděla, že je pro mě ten pravý. Začali jsem se bavit o našich vášních. Zatímco mě síla poezie provázela už od 15, Laoyova jediná cesta, jak se uvolnit, byla svobodné cestování s jeho teleskopem a sledování souhvězdí a zatmění. Jak se to mohlo stát, že dva navzájem rozdílní lidé jsou ve stejnou chvíli kontra pohlavní verze jich samých? Jako bychom zažili stejné situace, stejné rány osudem. Jako bychom jeli na stejné horské dráze, brázděnou kopci a údolími. Mluvil o svých plánech (do budoucna) a ze všeho nejvíce být schopný studovat jednou v Německu, Svou ambiciózností, kterou měl a stále má, mi nedal jinou možnost, takže jsem se rozhodla mu poslat mnou napsané německé básně. Soukromě si myslím, že mu pomůžou. Nicméně, tenhle nápad ho zaujal, takže byl čím dál tím více dychtivý po mých dalších kouscích. Ve stejnou dobu jsem začala přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby se rozhodl být nakloněn Rakušance.

Ale od té doby, co začala univerzita, se vzdálenost stávala víc a více vzdáleností. Přestávky se staly delší a nepravidelnější, takže jsme si začali psát jednou týdně. Tlak nás odnesl k niče­mu. Chtěla jsem jenom mluvit o životě. O Bohu a o světě. Zůstaň zdravým to byla má rada od té doby, kdy jsem stále bojovala se svým psychickým zdravím.

A jeho sladká slova mě rozveselila:

“Jenom tohle měj na paměti. Jednoho den, po téhle těžké práci, budeš sedět za krásným stolem v obrovské knihovně. Dlouhá řada zákazníků bude čekat až ven, aby si nechali podepsat své knížky jejich autorem, tebou.

Nejspíš tam budu, čekající na podepsání mé vlastní verze a chlubící se svou kamarádkou sedící za tím stolem!”

Loay mi začal chybět ví a více. Pokaždé, když se přehnal tmavý mrak, cítila jsem, že jsem něco ztratila. Jediným lékem byly jeho dopisy, které mě nutily přemýšlet. Jeho dopisy mě nutily přemýšlet o něm. Osoba, která se stala mým drahocenným přítelem na dopisování, mi vlezla do hlavy. Mít někoho chápajícího byl prostě úžasný pocit, o kterém jsem mohla přemýšlet. Jediným protijedem byly jeho slova, u kterých jsem nechtěla, aby mi už nikdy nechyběly. Kdybych jenom věděla, jaká zpráva se skrývá mezi řádky.

Ležela jsem ve svojí posteli a doufala, že brzo dostanu zprávu. A najednou svět pořád stál. Cítila jsem to s tím, když jsme si začali vyměňovat naše e-maily a telefonní čísla. Cítila jsem chemii, která nás svazovala, to něco, jenom vytrysknout.

“Možná nevíme, který dopis je náš poslední”, řekl. Bylo by opravdu hrozné, nikdy už nebýt v kontaktu! Tak jsme pokračovali v psaní našich příběhů.

Fascinuje mě, jak někdo může strávit mezerový rok místo aby se hnedka vrhl do univerzitní­ho života. Byl cítit jako nechávání všeho za sebou a začínání nové kapitoly, jako čerstvý start. Projíždění každého místa v Egyptě, objevování nějakých filmů, učení se nových dovedností jako hraní na hudební nástroje nebo učení/zlepšování se v jeho jazykových dovednostech… Přála jsem si dělat všechno na světě s ním.

Začali jsem si dokonce doporučovat navzájem filmy a písničky, nakonec jsem se rozhodla vytvořit playlist plný těchto písniček. Kdyby byl náš příběh film, pak by tento playlist byl hudeb­ní doprovod.

Potom, co jsme se stali bližší, rozhodli jsme se navzájem zeptat na nějaké intimní otázky. Nejdříve jsem si myslela, že jsem to vzala za hranou a vyděsila ho. Mýlila jsem se ale a hráli jsme hru. Vypadalo to, jako bychom se znali roky, i když jsem se nikdy neviděli ani ještě ani neslyšeli naše hlasy.

Poté, kdy jsme jednou mluvili o lásce a vztazích, jsem se najednou zamilovala. Zamilovala jsem se do jeho milujících slov. Milovala jsem nápad lásky. Navzdory své asexualitě jsem to nechala běžet. Myslím, zamilovala jsem si to před našimi otázkami, ale nedokázala jsem správ­ně popsat ten pocit uvnitř. Ale na jak dlouho?

“Loay ti posílá nový dopis.”

V momentě, kdy se logo objevilo v notifikačním okénku, moje srdce jednou vynechalo. A protože on byl jediná osoba, kterému jsem psala, věděla jsem, že je to on. Tahle aplikace mě naučila cenit si každého okamžiku. Každého jednotlivého dopisu. Každého jednotlivého slova a charakteru. A dokázalo mě to cenit si téhle čisté duše víc a více. I chtěla jsem vědět jestli to má taky tak jako já.

Naše situace se ve stejnou dobu vyvinula očekávaně i neočekávaně:

“Jedna z hlavních věcí, která mě opravdu nutí ráno vstát je myšlenka, že mám tenhle bizard­ní vztah s tebou. Myslím to tak, zamysli se o tom na chvíli, nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme neviděli naše tváře, nikdy jsme neslyšeli naše hlasy, žijeme tisíce mil od sebe; na jiných konti­nentech. Když se den po dni vrátíme do minulosti, nejspíše si nic neuvědomíme. Ale, zatím jsme sdíleli tolik věcí, a přijde mi, že tě znám už od jakživa.”

Jeho úžasný nápad mi připomněl německý román, který mě pohltil: Love Virtually (origi­nální název: Gut gegen Nordwind). A, i když jsme nezapomenuli na Slowly (je prostě nena­hraditelné), přesunuli jsme se z téhle aplikace na maily a to se změnilo na rychlé zprávy. Zami­lovala jsem se to tohohle nápadu. Do nápadu, že dva přátelé na dopisování z různých zemí, tisíce kilometrů od sebe a pořád ze stejné kultury začali vztah jako z toho románu. Zamilovala jsem se do osoby za obrazovkou.

Teď už to je 10 nádherných měsíců od té doby, kdy jsme si začali psát dopisy. Už to jsou 3 nádherné měsíce, od té doby, kdy jsem si na Slowly našla svoji spřízněnou duši a zdroj radosti. Jsou to 3 dechberoucí měsíce od začátku našeho vztahu. A je to přes 110 dopisů od naší zná­mosti. Ke 150 dopisu a dál!

Chtěla jsem jenom říct děkuji každé jednotlivé osobě stojící za vývojem této aplikace, kteří dokázali možné setkání dvou kamarádů na dopisování kolem světa. A samozřejmé obrovské díky tobě Loayi, za znání úžasně čisté duše, jakou jsi. Děkuji za povzbuzování v nejtěžším čase, kdy jsem tě potřebovala nejvíce. Když se to stává tak temné, jak se stává, to jediné, co musím udělat, je napsat ti dopis a počkat na odpověď. Děkuji za inspiraci při prohlubování astrono­mie. Děkuji za strhující vzrušení, když se doručoval tvůj dopis. A i když jsi neodpověděl hned, vědění, že jsi dosažitelný, mě naplňoval nadějí. Znamenáš pro mě svět! Vědění, že se na tebe můžu spolehnout a mohu ti říct cokoli, co mě trápí, mě posiluje. Pokaždé, když přemýšlím o tom, že tě mám ve svém životě, cítím se ještě šťastnější a vděčnější. Cítím se nekonečná díky tobě, miluji tě!

 Odešlete svůj příběh

SLOWLY

Začněte se spojovat s celým světem teď hned!

4.68 ( 96k+ )