Originally written in English. Translated by 888v.
Slowly jsem si stáhl minulý rok v březnu. Jen pár dní po tom, co byla v Británii vyhlášena státní karanténa. Byla to divná doba. Doba, kdy vládl strach a chaos. Ale uprostřed toho všeho jsem objevil tuhle aplikaci a jsem za to vděčný.
První den na Slowly jsem poslal dopisy pár lidem v mém věku. Pamatuji si, jak jsem pak celý den čekal na odpovědi. Líbilo se mi, že nějakou dobu trvá, než dopisy dorazí – čekání na dopis od úplně neznámého člověka je pro mě vzrušující. Později se ukázalo, že pár lidí, kterým jsem napsal, mají stejné zájmy jako já a psali jsme si každý den. Naše dopisy byly delší a delší.
V době, kdy jsem se mohl cítit úplně izolovaný, jsem se naopak cítil víc ve spojení, než kdy dřív. V tomhle byla pandemie velmi unikátní. Poprvé v historii měli všichni na světě něco společného. Uvědomil jsem si, že lidé, se kterými jsem si tenkrát dopisoval, byli na stejné pozici jako já – měli jsme online školu, sociální izolaci a strach o naše rodiny a přátele. I přes naši kulturu a rozdílné životní styly jsme byli hluboce propojeni. Slowly mě naučilo, že máme všichni o hodně víc společného, než si myslíme.
Po šesti měsících karantény jsem se v září vrátil do školy. Byl jsem víc zaneprázdněný, takže jsem psal dopisů méně. Když jsem ale znovu začal komunikovat s lidmi, všiml jsem si, že dokážu vést lepší konverzace a hlouběji se s nimi spojit. Od pocitu osamělosti ve škole jsem se dostal k vytvoření plno nových přátelství. Slowly mě naučilo, že je v pořádku se lidem otevřít a být k nim upřímný. Budou vás za to milovat a akceptovat vás.
