Původně napsáno v němčině, přeloženo OpenAI.
Jsem nadšená pro mnoho věcí. Ale to, co mě nejvíce ohromí, co mi bere dech, je motýlí efekt. Skutečnost, že člověk by dnes byl někde jinde, kdyby se v určitých bodech minulosti rozhodl jinak. V mém případě bych teď rozhodně nebyla tady, s člověkem, který se stal mým domovem, kdybych tehdy neodpověděla na jeden malý dopis – a přitom k tomu skoro došlo.
Na Slowly jsem už věčnost. V roce 2019 jsem tuto platformu objevila a hned jsem ji začala naplno využívat. Protože psaní je součástí mého já, nikdy pro mě nebylo těžké otevřít se cizímu člověku prostřednictvím slov. A buďme upřímní – psaní dopisů s cizím člověkem může být neskutečně romantické. Řekněme, že díky Slowly jsem za posledních 5 let zažila opravdu HODNĚ a odnesla si krásné i smutné okamžiky.
Konec června 2021 jsem seděla v autě své tehdejší nejlepší kamarádky. Zaparkovaly jsme u pole u silnice a užívaly si západ slunce. Na ten okamžik nezapomenu, na tu atmosféru. V telefonu jsem měla už den jeden velmi krátký dopis od mladého muže. Pamatuji si, že jsem ho kamarádce přečetla a přemýšlela, jestli má smysl mu odepsat. Moje zkušenosti mi tehdy říkaly, že tak krátký dopis je znamením, že naše dopisování dlouho nevydrží. Ale rozhodla jsem se odpovědět. Teď tu sedím a ptám se, co mě k tomu vedlo. Normálně bych tak krátký dopis smazala, protože jsem tu nebyla kvůli letmým známostem a takový styl psaní nic nesliboval – jak jsem řekla, to byla tehdy moje osobní zkušenost.
Ten muž se vyjádřil k mému profilu. A pak, s odřádkováním, položil otázku: Jakou hudbu posloucháš?
Vlastně žádná zvláštní otázka, žádný výjimečný dopis. A přesto jsem začala psát, odpověděla na pár jeho řádků, a v té chvíli jsem, aniž bych to věděla, vytvořila budoucnost, která předčila všechny mé představy.
Ještě ten den přišla odpověď a bylo to, jako by v dálce zazněl výstřel ze startovní pistole. Každý den jsme si psali dopisy, celé týdny. Přišel červenec, pak srpen. Moje rodina čekala se mnou do pozdní noci, blížily se moje narozeniny a když jsme cinkali skleničkami šampaňského, čekal na mě v telefonu jeho narozeninový dopis. Přišel už před 10 minutami, ale já čekala do půlnoci a pak ho ještě třikrát přečetla, když jsem konečně ležela v posteli. Druhý den jsem měla jet s otcem 8 hodin na cestu. Žil ve Švýcarsku a já byla konečně připravená ho následovat. Nervy moje i mé matky byly napjaté, plakala kvůli mně, tak daleko jsem od ní nikdy dlouhodobě nebyla. Můj nový přítel na dopisování Duc o tom všem věděl a v dopise, který mi ten večer poslal, byla píseň, která mě tak dojala, že jsem usnula v slzách.
Délka našich dopisů rychle rostla, čím dál víc jsme si vylévali duši, sdíleli minulost i přítomnost, chtěli jsme si hned říkat, co se stalo. Časem jsme mluvili o objetích, škádlili se a říkali si, jak jsme za sebe vděční, jak dobře na nás slova toho druhého působí. Mezitím jsem si pomalu zvykala v novém domově, hledala práci, zařizovala si pokoj, vyřizovala papíry a pojištění. Jednoho večera přišel táta z práce domů s balíčkem v náručí, na kterém stálo moje jméno. Úplně zaskočená jsem ho převzala a podívala se na odesílatele. A tam jsem poprvé viděla jeho celé jméno. Byl to Vietnamec a dosud jsem znala jen jeho přezdívku. Tehdy mi to došlo, proč jsem nikdy dřív takové jméno neslyšela. Co člověk udělá jako první, když má jméno bez obličeje? Googluje. Na pracovní platformě jsem našla někoho s tímto jménem. Byla jsem si z 90 % jistá, že to musí být on, protože jsem našla klíčové slovo, které odpovídalo jeho profilu. Pohodlně jsem si sedla na balkon, pořádně si vychutnávala očekávání toho balíčku. Byl to jeho první narozeninový dárek pro mě. Byla jsem tak nadšená, že jsem to musela říct mámě. Dodnes se smějeme, když si vzpomeneme, jak řekla, že se kvůli lásce vrátím do Německa, a já to samozřejmě popřela. Švýcarsko byl několik let můj sen, toho bych se pro muže nevzdala. Ale pak jsem náhle držela v rukou telefonní číslo a všechno se změnilo. Dnes říkám: máma měla pravdu.
Duc dodnes napodobuje mé první nervózní „Hiiiii“. To bylo první, co ode mě slyšel. Byla jsem tak nervózní! Neskutečně vzrušená! A pak jsem slyšela jeho hlas, tak příjemný a přátelský. A bože, okamžitě se mi líbil ještě víc! Od toho okamžiku jsme spolu nastoupili na horskou dráhu s loopingy a zatáčkami, a ta nepřestala. Sotva byl den, kdy jsme si večer nezavolali, nehráli spolu Stardew Valley nebo nesledovali film. Povídali jsme si dlouho do noci. Jednou mi táta vynadal, že se nesmím smát tak nahlas, že musí brzo vstávat a pak nemůže spát. Jednou mě probudilo Ducovo chrápání v mých uších. Hovor běžel celou noc a bylo to, jako bychom byli spolu. Ráno jsme si říkali dobré ráno, zavěsili a večer si zase volali. Hodně jsme se spolu smáli a po jedné hádce s tátou mě utěšil. Po několika hovorech nás napadlo, že bychom se měli vidět. Duc mě chtěl navštívit, vydat se na dlouhou cestu vlakem. Já jsem chtěla alespoň jednou předtím zavolat přes videochat, protože jsem se bála, že ho na nádraží nepoznám. A pak to bylo jisté, měli jsme datum a poprvé jsme se viděli přes kameru. Od té chvíle jsme usínali vedle sebe, dokud nepřišel čas setkání.
Pamatuji si, jak jsem seděla v baru na letišti v Curychu a objednala si čaj, abych uklidnila nervy. Táta mě k tomu povzbudil, tehdy jsem byla ještě hodně stydlivá. Pak jsem jela vlakem na hlavní nádraží a bylo to tady. Držela jsem v ruce vlastnoručně vyrobenou tabulku s nápisem Carpool pro Duca, a on ke mně přišel a já dostala nejdelší a nejvřelejší objetí svého života. Zase jeden z těch nezapomenutelných okamžiků.
Naše horská dráha se teprve pořádně rozjela. Ještě ten večer jsme měli neoficiální rande ve steakové restauraci. A díky hravému gestu se naše ruce venku dotkly. Když pak začalo mžit a on mou ruku nepustil, bylo to jako ve filmu.
Byl to polovina září 2021 a toho večera jsme se dali dohromady. Naše duše se našly.
Duc zůstal týden a podnikli jsme cestu na určitý průsmyk. Tam nahoře, kde jsme byli jen sami, jako ve snu, mi poprvé řekl: „Miluji tě.“
Bohužel jsem v tu chvíli nedokázala nic odpovědět, kvůli minulosti. Místo toho jsem ho objala. O rok později jsem mu na tom samém místě řekla ano.
A teď tu sedím s vlhkýma očima a srdcem v hrudi, které nemůže být vděčnější. Dnes stavíme dům a mluvíme o jménech, která by mohly nést naše děti. V tom kdysi cizím mladém muži s krátkým dopisem jsem našla svého nejlepšího přítele, manžela, spřízněnou duši a svůj domov. Toto píšu na oslavu našeho čtvrtého výročí, zatím o tom neví. Už jsme zažili spoustu dobrodružství, překonali překážky a porazili monstra. Stále si hledíme hluboko do očí, jako by to byl náš první společný den. Tento muž nosí velkou část mého srdce a já vím, že je u něj v bezpečí.
A teď tobě, Ducu:
Na nás! Na všechno, co se nám ještě postaví do cesty a co společně s plnou silou překonáme!
Děkuji ti tolik za poslední 4 roky, ani nedokážu popsat, jak šťastnou mě děláš. Moc se těším na naši budoucnost a užívám si každý okamžik, kdy si mohu vychutnat tvůj úsměv.
Tvoje žena, která tě miluje vroucněji, než by to kdy dokázala slova,
Selina.
