Originally written in English. Translated by klucimanasci.
Nemám nějaký dramatický nebo neobyčejný životní příběh spojený se Slowly. Ne že by s nimi bylo něco špatného, vždycky se cítím empaticky nebo dokonce fascinovaně, když čtu příběhy na Slowly ostatních, jak jim jeden cizinec změnil život, jak si našli někoho, komo se mohli otevřít, jak našli podporu, kterou předtím neměli. Vlastně, jak poslouchám tyhle věci, přemýšlím, že trochu pozměním začátek vyprávění, protože všechny ty příběhy ke mně promlouvají.
Můj přítel, můj dopisující si kamarád, je už mnoho měsíců součást mého života. Nedávno mi řekl, že jsem ten nejlepší pisálek esejí a dopisů, což teď zní přes čáru, ale zapadalo to do kontextu a v mém případě to bylo velmi povzbuzující a úsměvné slyšet. A rozhodně inspirující, jak mě to vedlo k napsání těchto odstavců ve Wordu s nadějí, že opravdu dokončím tento příběh (dodatek: dokončila jsem ho).
Je šílené, jak spolu dokážou lidé vycházet. Normálně jsem si čistila zuby, když mě najednou něco napadlo – představte si, kolik políček muselo být odškrtnuto, nebo čí je to plán, aby se dva lidé našli, dostali se na stejnou stránku a prostě dokázali tak dobře spolupracovat. V rámci nedokonalostí, ale tím správným způsoben, i když nejsme zrovna napojeni nebo se vyskytne malá chyba v komunikaci (Dá se jim vůbec utéct?), víte ale s jistotou – a jste o tom vnitřně přesvědčeni, protože je to jednoduché, přesto pravdivé – je tu pro vás a vy pro něj. Je to prostě tenhle pocit jistoty a klidu, hodně důležitý ve spíše nejisté fázi mého života, co smývá všechno ostatní a dává jistotu tomu zbytku.
Občas říkám tu běžnou frázi „Nic není perfektní.“ a můj kamarád o tom rád diskutuje. Vždycky říká, že si je jistý, že něco je. Respektuju to i přesto, že tuto víru nesdílím. Tady se náš pohled na život liší. Miluju to. Musíme mít tyhle dlouhé diskuse o morálce, štěstí, lásce, o životě, ve kterém jsou shody, když ale ne, tak nás nechají prozkoumat nejistotu, kterou všechny otázky ukazují a ponořit se hlouběji do toho, čemu my sami věříme. Někdy se tyto diskuse mohou odehrát pouze v psané podobě. V podobě dopisů. Při okolnostech, když zabere hodiny dokončit dopis a počkat ještě déle, než se vaše slova dostanou do cíle.
Můj kamarád byl svědkem velkých změn v mém životě – některých mých poprvé, mé dojemné činy, konce mých dlouholetých přátelství – a já přihlížela taky jeho změnám. Není to zábavné, jak blízké přátelství se dokáže vyvinou jenom díky slovům? Slova v sobě mají úžasnou moc, zvlášť, když do nich vložíme snahu, jak nás Slowly vybízí. Je to nádherné.
Začala jsem přemýšlet, že lidské vztahy jsou neuvěřitelně komplexní. To vlastně lidi jsou. Nevědomky jsem vymyslela tuhle teorii 3 nezbytných věcí dobrého vztahu – konverzace, komunikace a propojení. My, lidi, jsme nejen schopni začít rozhovor, ale také formovat a udržovat propojení skrze komunikaci přes internet bez fyzična, aniž bychom se tak často vídali – a to je unikátní (einzigartig, jak by řekl můj Německý kamarád, ale od té doby, kdy se učím němčinu, taky to občas používám) fenomén, na který je Slowly dobrý.
A s touhle myšlenkou bych ráda ukončila moji esej a pokračovala ve vytváření mé teorie společně s mým kamarádem. Takže, to je můj příběh se Slowly. Příběh klidu a růstu.
