Originally written in English. Translated by klucimanasci.
V červnu 2019 si stáhla SLOWLY aby potkala lidi z jiných zemí a zlepšila si dovednosti v an-gličtině.
26. června 2019, 10:59
Ona napsala první dopis Indickému klukovi skrze automatické spárování. A zázračně trefila cíl samotným prvním dopisem, protože osoba, které to poslala, se ukázala jako ta pravá.
27. června 2019, 9:29
On dostal dopis z Polska. A napadlo ho „Možná bych jí měl odpovědět.“ Byl to její první dopis na Slowly, a jeho desátý nebo tak nějak. Tenkrát se právě díval po kamarádech, se kterými by se mohl spojit a dostal prostě něco, co nečekal, bylo to jako sen.
Ona se ještě pořád pamatuje jeho první dopis. Byl odlišný od ostatních dopisů, které jí další lidé posílali. Psal o dešti, hudbě, bouřkách. Malých a velkých věcech najednou, o těch, které pro něj byl důležité. A ty se najednou začaly stávat důležité i pro ni. Bavili se spolu o jídle, hudbě a jiných formách umění, o kulturách a plno dalších věcech, na které si ni ani už nepamatují. Pověděl všechno o jeho depresích a neuvěřitelně zlomeném srdci, protože byl blázen a ona tu byla pro něj, podporujíc ho. Měl nutkání být k ní úplně upřímný a přiznal chybu, kterou udělal. Sice to neschvalovala, ale on se kupodivu cítil velmi uspokojený a v klidu, a ona mu to samozřejmě odpustila.
Pak si jednoho pěkného dne přála slyšet jeho hudbu. To bylo ono, dal jí svůj e-mail, ona mu poslala e-mail a on jí obratem poslal dva klipy. Byl hodně nervózní, jak by mohla reagovat na jeho odporné zpívání rozbitým, vysoko položeným hlasem. Ale ona to milovala! A chtěla toho více, a on byl jenom šťastný, aby vyhověl.
Jenom za měsíc si vyměnili 80 dopisů, s mučivými 19 hodinami čekání na dopis toho druhé¬ho.
Čas šel (ano, jenom po prvním měsíci se cítili, jako by se znali už od dětství, protože byli tak podobní. Dokonce si navzájem říkali „ztracená dvojčata“), když si začal představovat, jak vypa¬dá ve skutečném životě koukáním na jejího avatara na SLOWLY. Cítil se přeplněný potřebou ji vidět.
Každý moment každého dne se nemohli dočkat upozornění říkající „on/ona poslal dopis na SLOWLY.“ To jedno upozornění ho udělalo šťastným jako nic jiného v jeho ponurých dnech, i když to znamenalo 19 bolestně sladkých hodin čekání. A pro ni, čekat na jeho dopis 19 hodin bylo prostě tak vzrušující, ale někdy taky nesnesitelné, protože byla neposedná.
On si nastavoval budík pokaždé, když mu poslala dopis, „19 hodin… to znamená 3:27 v noci.“ Snažil se zůstat vzhůru mnoho nocí a přečíst si její dopis co nejdříve po jejich doruče¬ní, ale mnohokrát usnul. Ale vždycky ho to udělalo šťastným, jako by mu bylo 5 a vykouzlilo mu to úsměv na tváři, když viděl její dopis, první věc hned zrána.
15. června 2019, 14:40
E-maily…
Ona: A byla bych ráda, kdybys mi posla zprávu na Facebooku namísto na mailu, protože jak vidíš, mail tak často nepoužívám. Nevadí ti to?
On: Ano, jsem víc než v pohodě s Facebookem. Myslím, že ti pošlu odkaz na můj profil na Facebooku v jednom z mých dopisů. Tady je…
A pak…
16. srpna 2019, 20:04
Teď už spolu pořád mluví na Facebooku, s krátkými pauzami, když spí. On o ní myslí, když ráno vstane a dokud neusne v noci. Stejně tak i ona.
Nikdy si nezamýšleli napsat na Facebooku, ale nedokázali si zakázat to nedělat. Navzdory rozdílným časovým pásmům si psali v jednom kuse, někdy dokonce během noci nebo za svítá¬ní.
Sdílejí své myšlenky a kultury. On jí ukázal překrásnou Indickou hudbu, do které se zamilo-vala. Ona mu zas obratem představila polské jídlo. On miluje posílat jí obrázky mraků (pokaždé z toho samého okna) a kytek a jeho zahrady. Taky miluje, když pro ni může zpívat, posílat jí písně a sdílet hudbu ze všech koutů světa, a každou maličkost, kterou zná. Ona by si nikdy nedokázala představit, že by mohla přes internet potkat někoho jako je on. Cítí, že jsou spříz¬něné duše, protože si píšou o zdánlivě nudných věcech, jako jsou třeba nakládané okurky, psi, sociální problémy nebo o jakékoliv jiné hloupé věci hodiny v kuse. Je to prostě pár podivínů závislých na sobě jako na drogách.
Neopustili od psaní dopisů na SLOWLY, i když si začali vyměňovat textovky, protože je to pořád jako vyměňovat si první dopisy, a díky SLOWLY poznali jeden druhého. V jejich dopisech ve SLOWLY vytvořili vlastní svět z 50. let 18. století, postrádající telefony, kamery nebo dokon¬ce i telegrafní zařízení, kde on je farmářský kluk, který vlastní farmu a býka, pěstuje rýži, stará se o slepice, miluje, když může promoknout v dešti a procházet se za měsíčního svitu. A ona je městská dáma, s příkladnými dovednostmi ve vyšívání a dechberoucím skrytým talentem pro malování, a on věří, že ji její dovednosti jednou udělají úspěšnou. Pořád si vyměňují dopisy, protože je to pro ně posvátné, a tak se poznali. Ano, jsou stejným způsobem blázniví a divní.
Překročených ohromujících 6 600 kilometrů. 19 bolestně dlouhých hodin čekání na SLOWLY a 3,5 nepříjemných hodin časového rozdílu, který je rozděluje. Prakticky mezi nimi leží příšerná vzdálenost a kolem 10 zemí. Ale jak jsme řekli dříve… jsou si tak vzácní, že si musí pořád poví¬dat, navzdory vzdálenosti. Teď, jazyková bariéra? Jeho rodný jazyk je bengálština a její polština a oni ani náznakem neznají rodný jazyk toho druhého. Takže co?
Dnešními slovy, nikdo nečeká 19 hodin na jedinou zprávu. „Nejsou to padesátky, zkuste rychlé zprávy,“ říkají.
Ale, jedna moudrá stará dáma (pořád žije) vyprávěla příběhy o lidech, kteří doručovali do-pisy. Vyprávěla, že takoví lidé byli „nositelé mnoha narození, smrtí a válek.“
A ty příběhy byly pravdivé. Právě SLOWLY dalo možnost ke zrodu jejich přátelství a něče¬mu více. A oni přivedli na vět slib, že se potkají, brzo, moc brzo.
Vzdálenost mezi námi přesahuje 6 000 kilometrů, ale doufáme, že se jednoho brzkého dne potkáme.
Zaměříme naše díky SLOWLY. Ani jeden z nás by di nepomyslel, že se propojíme s někým, kdo žije takovým způsobem tak daleko. Propojilo to nejen nás, ale in naše životy a srdce.
– Z celého srdce
klaudia18 & Avik17
