Původně napsáno v čínštině, přeloženo OpenAI.
V roce 2018 jsem si poprvé stáhla Slowly. Mým úplně prvním dopisovatelem byl dvacetiletý kluk z etnické menšiny v Sečuanu. Stejně jako já byl plný zvědavosti o světě a chtěl využít Slowly k navázání kontaktů s lidmi z různých koutů planety, aby si rozšířil obzory. Naneštěstí musel k přístupu do aplikace používat VPN. Kvůli nepohodlí s VPN jsme nakonec přešli na WeChat, abychom mohli v komunikaci pokračovat. Zvláštní však bylo, že rychlý online chat v nás obou vyvolal pocit, že se vytratilo to původní „kouzlo“. Moje poznání bylo, že jedinečnost Slowly spočívá v tom, jak obnovuje ono čekání a pocit vzácnosti tradičního dopisování – což je něco, co rychlé zprávy nikdy nemohou nahradit.
Nedlouho poté jsem si Slowly stáhla znovu a tentokrát jsem poznala jednoho staršího „bratra“ z Macaa. Byl o pět let starší než já, velmi sečtělý, vtipný a zábavný; měli jsme nekonečně mnoho témat k rozhovoru. Díky němu jsem projevila hluboký zájem o historii a kulturu Macaa a získala hlubší vhled do politiky regionů na obou stranách průlivu. Bohužel kvůli poruše telefonu jsme přerušili kontakt na téměř jeden rok. Když jsem ho později znovu našla, řekl mi, že i když jsme ztratili kontakt, stále si mě pamatoval a měl předtuchu, že se vrátím. Byl stejně hovorný jako dřív a já ho stále jako malá fanynka poslouchala a hltala jeho příběhy. Myslela jsem, že naše přátelství vydrží dlouho, avšak když mu bylo 30 let, řekl mi, že se cítí unavený a už nechce psát dopisy. Než jsem si stihla říct o jiný kontakt, zmizel z mého života.
Později jsem dostala dopis ze Spojených států. Pisatel byl také původem ze Sečuanu a dělal si v USA doktorát. Byl zvědavý, jak to, že já jako Malajska mám čínštinu jako mateřský jazyk, a tak mi napsal. Kvůli velkému studijnímu vytížení jsem odepisovala velmi pomalu; myslela jsem, že ztratí trpělivost, ale k mému překvapení na mé odpovědi vždy trpělivě čekal. Začali jsme si dopisovat v roce 2020 a vyměnili si minimálně jeden dopis měsíčně. Byl neuvěřitelně moudrý, zdálo se, že neexistuje žádný složitý problém, který by ho dokázal zaskočit. Později jsem odešla studovat do Velké Británie a on se tam také přestěhoval za prací, takže jsme se nakonec osobně setkali v Oxfordu. Zatímco v dopisech byl precizní a vážný, osobně se z něj vyklubal plachý kluk, který hrozně rád vtipkoval. Po absolutoriu jsem se vrátila domů budovat kariéru, zatímco on zůstal v Evropě. Teď, když už nám je přes 30 let, si nepíšeme tak často jako dřív, ale každý rok k narozeninám si stále přesně včas posíláme přání.
Jako mávnutím proutku uplynulo 8 let a já byla svědkem toho, jak Slowly vyrostlo od svého zrodu až do dnešního „školního“ věku. Napsala a dostala jsem tolik dopisů a poznala tolik dopisovatelů, ale nikdo nezůstává na stejném místě navždy. Nicméně ty krásné vzpomínky z minulosti jsou skutečné a věčné. Život je jako vlak jedoucí do konečné stanice; po cestě je mnoho zastávek, lidé nastupují a vystupují. Jelikož setkání je darem času, pak ve chvíli loučení, i když je v srdci smutek, bychom měli s vděčností a úsměvem zamávat a dát sbohem.
Kéž se tobě, kdo čteš tento dopis, daří ve všem dobře.
