Diskutoval jsem o bývalém Sovětském svazu a pravoslavné církvi s učiteli z Ruska, o postkolonialismu a architektuře nového věku se studenty a umělci z Afriky...

Během probdělé noci mi v hlavě vyskočil nápad – proč se nezeptat starších na Slowly.

Strávili jsme příjemné odpoledne v centru CDMX, procházeli se kolem Bellas Artes a šli do klasické kavárny v Torre Latinoamericana. Jedinečný zážitek.

Vždycky jsem chtěl cestovat a Slowly pro mě bylo prostředkem k cestování.

Je to můj příběh, příběh porozumění a přijetí mě samotné.

Dopisy jsou psány s duší, protože lidi s tebou chtějí komunikovat, a to nejen o každodenních záležitostech.

Příběh Aishina a Manaviho přátelství.

Rozhodl jsem se být milý – a myslím, že všichni bychom měli.

Sledovat, jak váš kamarád na dopisování ožívá a materializuje se v přítele, o kterém jste se tolik naučili, je ten nejvíc sentimentální a surrealistický pocit.

Všichni chceme najít někoho, s kým se můžeme bavit. Společně s tím chceme být naše nejlepší verze.

Chronické onemocnění dokáže lidi cítit se osamoceně, ale online komunity nám dávají vědět, že se někdo stará.

Jenom za krátký čas jsem si uvědomila, že v tomhle světě nejsem tak odlišná.